zapomněl jsi na laskavá slova
nic už ti neříká slůvko doma
Z rozbitých zrcadel se dívá strach
a hořký dech zachytil se na řasách
kdypak jsi naslouchal srdci jejímu
a bál ses promarnit každou vteřinu
Rozbité zrcadlo, poraněný vztah
už z perónu odjíždí poslední vlak
Špinavé okno a za ním její tvář
snad rychle zapomene že byl jsi lhář
že už tu tvář šál saténový halí
aby v něm ukryla vzpomínku krvavou
a měla zas nebe a slunce nad hlavou
a sklánět se mohla nad vodní hladinou
vždyť tohle zrcadlo ruce už nerozbijou
Možná se voda občas trochu zčeří
však obrazům řeky lépe se věří...
Teď hrají si vlky s leským saténem
a v tónech radosti budí se nad ránem
žana co našla další malou vrásku
a s novým zrcadlem čistou lásku...






Krásná, ale smutná báseň.
Maruško, umíš pěkně veršovat.